Den

Vyrážíme z Proseka cca ve 14:30.
Oproti původnímu plánu jsme již v zárodku nabrali zpoždění cca 4 hodiny, a to díky neplánovaným aktivitám při opouštění domova, milovaných rodičů, oblíbených plyšáků, ještě jedné cestě do půjčovny pro zapomenutou chemii do záchoda, natankování úúúúúúúúplně prázdné nádrže a tak ....
Zhruba v 15:40 opouštíme Prahu a na dálnici D5 pomalu nabíráme rychlost :-) Za Berounem, z kopce a s větrem v zádech dokonce dosahujeme rychlosti 100 km/h :-D
Ano, provozní rychlost našeho vozu se hned po úvodní časové nekázni ukázala jako zásadní nepřítel našeho ambiciozního cestovatelského plánu :-(
Museli jsme s touto nepřízní trošku zabojovat a bohužel upravit náš itinerář, ukázalo se nereálné stihnout všechno co jsme původně chtěli.
Ale zpět k cestě.
V 17:30 nerušeně a nepozorovaně překračujeme státní hranici a noříme se do Spolkové respubliky Německé.
Zhruba v 18:30 si všichni dáváme první protahovací pauzu a lovíme první poklad. Po půlhodince oddechu razíme dál. Po hodince cesty opět sjíždíme, lovíme poklad, kocháme se krajinou a hlavně západem slunce.
Kolem desáté večer tankujeme a osvěžujeme se.
Ve 22:30 řidičova koncentrace klesá k nule, parkujeme u pumpy, vaříme rychlou večeři a jdeme spát.
Za dnešek jsme ujeli 546 km a pro začátek jsme oproti původnímu plánu cca o 300 km pozadu ...
Prvních pár fotek najdete ZDE.

Vstáváme v osm, snídáme a vyrážíme.
Po cestě vyzvedáváme tři poklady, u toho posledního se zastavujeme trochu déle, na dlouhou procházku se psem, úklid auta a pořádný obídek.
V 15:00 se 780 km na tachometru překračujeme hranice do Francie.
V 18:30 porážíme tisíc kilometrů a dáváme si večeři.
Po kračujeme v cestě dále, ale narážíme na kulturní odlišnosti - ve Francii v nepříliš turisticky exponovaných zónách příliš nedbají na potřeby klientů a chovají se poněkud "odborově". Kemp zavírá v sedm a v osm nás s ledovým klidem poslali do háje. Tak jsme chvíli pátrali dále a snažili se přiblížit našemu středečnímu cíli - sopce.
Neuspěli jsme (s kempem), tak jsme se opět utábořili mimo civilizaci, tenokráte na krásném odpočívadle na kraji lesa. Ve dvě v noci :-(
Během neděle jsme ujeli 800 km, což bylo asi maximum, co jsme z našeho kočáru byli schopni během jednoho dne vyždímat ;-) 
Pár foteček najdete ZDE.

Vzhledem ke včerejšímu pozdnímu ulehnutí, které v podstatě nastalo až dnes, jsme vstávali o něco později. Odměnou za včerejší utrpení nám bylo krásné ráno s výhledem na sopku Puy de Dome. Trošku jsem vylítal Daga na louce, Lucy nám všem mezitím připravila snídani. Pak jsme se už vydali na cestu.
Projížděli jsme zajímavou krajinou, přeci jenom bylo vidět, že se na ní ta sopečná činnost podepsala. Nebyly to teda žádné krátery (jak bychom si asi sopky představovali), ale krajina byla zajímavě zvlněná, občas se vyskytl nenadálý kopec, byly vidět i odhalené vrstvy hornin. V podstatě se tedy asi pod celkem normánlé krajinou před pár miliony let odehrálo něco divokého, povrch to trošku přeformovalo a sem tam něco vybublalo až na povrch. Pak nastoupila eroze, omlela to měkčí a to co zbylo, a kam jsme jeli na výlet, jsou zřejmě zbytky soupečných proudů nebo sopouchů (toť pohled sopko-laika).
Potkali jsme i krásné jezero (Lac de Guéry), kde jsme se zastavili a Dagína trošku osvěžili (přeci jenom počasí bylo teplé a jemu to nedělá moc dobře, tak jsme uplně přesně nevěděli co nás čeká, tak jsme ho chtěli "předchladit" :-) ).
K městečku Mont-Dore, nad kterým se tyčí sopka Puy de Sancy, to pak už byl enem kósek.
Jak říká přítelkyně Wiki, Puy de Sancy je nejvyšší vrchol Francouzského středohoří. Leží v masivu Monts Dore v départementu Puy-de-Dôme, asi 35 kilometrů jihozápadně od města Clermont-Ferrandu. Vrch je vyhaslá sopka typu stratovulkán která vznikla na konci třetihor. Její dřívější výška se odhaduje na 2500 metrů. Její sopečná aktivita ustala před 220 000 lety. Dnešní nadmořská výška vrcholu je 1 886 metrů. Z vrcholu se za příznivého počasí otevírá daleký rozhled a za příznivé viditelnosti lze spatřit i Mont Blanc. Na úpatí hory pramení potoky Dore a Dogne jejichž soutokem vzniká řeka Dordogne.
Význam těchto slov jsme začali chápat až když jsme se přiblížili na dohled. Megakopec to mezi ostatními kopci úplně není, ale přesto svou majestánnost má! Naše autíčko supělo na dvojku a na parkovišti jsme si trošku vyvrátili hlavy, abychom viděli vrchol. Nasadili jsme sluneční brýle, aby nám vysokohorské slunce nevypálilo zrak a začali zkoumat, co za minikrabičku se to pohupuje na vlasci, který vede od budovy u parkoviště až na vrhol sopky. Ukázalo se, že to je kabinková lanovka pro asi padesát lidí ... :-)
Dnešní zážitky až do tohoto okamžiku jsou zdokumentovány ve fotogalerii ZDE.

Zakoupili jsme lístek (za pouhých 7,30 €), stoupli si do fronty. Nečekali jsme dlouho a už jsme se vezli. Na kabinkovou lanovku bez podpěr, tedy bez sloupů, to nebylo špatné, horší zážitek jsem měl na Lomnické štítě ...(trocha technodat: spodní stanice je v 1325 m.n.m., horní v 1780, cesta lanovkou trvá 4 minuty, lanovka dokáže během hodiny přepravit 900 francouzkých soudruhů ;-) ).
Na vrcholu je nádherně ! Teda k vrcholu ještě chvíli stoupáme po dřevěných chodníčkách a na trička balíme další vrstvy, protože tady na kopci pěkně fučí. Krotíme psa, který zřejmě pojal záměr být na vrcholu jako první ;-) A pak už jenom ta panoramata :-D (viz fotogalerie ZDE)
Chvíli se kocháme, doplňujeme zásobu energie čokoládovou tyčinkou a pak se vydáváme dolů. Docela jsme to vychytali, jak se udělalo hezky, navalily se sem davy lidí a teď se na slunku pečou v dlouhé frontě na lanovku .....
Zhruba ve tři hodiny odpoledne vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. Cesta je dlouhá, vytipované kempy nás opět trochu zklamaly, takže už potřetí (k mírné nelibosti některých členů posádky), nocujeme mimo kemp. Zhruba ve 22:30 parkujeme u pumpy na dálnici. Abychom učinili za dost některým moderním civilizačním návykům, seznamujeme se podrobně s dovednostmi našeho vozu a před spaním si dáváme teplou sprchu :-D

Podařilo se nám vstát a vyrazit poměrně brzo, což byl po předchozích dnech nabitý cestováním docela úspěch ;-)
V Lurdách jsme nakoupili zásoby u pana E.Leclerca. Pak jsme se chvíli proplétali spletí úzkých uliček ve snaze najít místo k zaparkování. Mentalitu a způsoby místních jsme moc nepochopili. Nějak moc nerozlišují mezi ulicí a chodníkem, prostě chodí všude, kde to jde. Mezitím se pohybují i nemohoucí o berlích a na vozíčkách ... Chvíli nám trvalo, než jsme si na tenhle druh symbiózy mezi auty a chodci zvykli, ale pak už to šlo. Za jemného nátlaku se nám pak dařilo zvolna davem v ulicích proplouvat. Jenom občas jsme někoho vzali zrcátkem po hlavě ;-)
Krásně jsme zaparkovali, za což jsme dostali francouzké předvolání. Nedostavili jsme se, ani nezaplatili. Až se na našich stránkách přestanou objevovat novinky, tak nás asi zatkli a uvěznili na ostrově If :-D
Prohlédli jsme si chrám, podzemní svatyni, zapálili svíčičku za mrtvé, navštívili jsme zázračný pramen (teda jenom zdálky, byla tam megafronta), nabrali trochu kouzelné vody z kouzelného kohoutku a zase jeli dál. Počasí bylo nic moc, takže jsme toho moc nenafotili. Pár fotek je ZDE.
Přesunuli jsme se do Gavarnie. Všechny předchozí kilometry byly pouze zácvikem ve srovnání s tím, co jsme za volantem zkoušeli tady ;-) Velmi úzké vysokohorské silnice a velmi ostré zatáčky. Dojeli jsme do Gavarnie se záměrem zabydlet se v kempu a pak se hned vydat na malou tůru do skal. První zádrhel ale nastal hned na parkovišti. Paní neuměla anglicky, my francouzsky, ale rukama a nohama jsme se dohodli - cesta do kempu je zavřená a otevře se až v šest. I prošli jsme se volným krokem po městečku a po šesté vyrazili směr kemp. Pozdě, už bylo plno. Oni tam taky na obytná auta mají asi jenom pět plácků u potoka, zbytek je pro dobrodruhy ve stanech - na svahu ...
Tak jsme se vrátili o kus cesty zpět a zaparkovali v jiném, mnohem krásnějším kempíku. Moc se nám tu líbilo - krásné místo na auto, klid, zurčící potůček, výhled na majestátní vrcholky hor, teplá sprcha ....
Museli jsme také změnit plány a přesunout tůru na další den, ale to, jak se pak druhý den ukázalo, bylo jedině dobře .....
Fotečky z procházky po Gavarnii jsou ZDE.