Vyrazili jsme s Dagínem na poštu, bo jsme potřebovali poslat nějaké psaní a fikaně toho využít i k procházce a venčení.
Zde je nutno podotknout, že Dag, jako slušně vychovaný a přátelský pes, chodí na procházky na volno. Tedy kromě zjevně nebezpečných situací, jako je chůze v hustě zalidněných oblastech, v místech s hustým hlukem a automobilovým provozem, nebo při návštěvě pošty.
Jinak chodíme na volno.
No a u pošty se na nás vyřítil pán a začal Dagína plísnit za to že mu utekl a že ho neposlouchá.

Když jsme si vysvětlili, že přes mírnou podobnost ve vzhledu pejsků tohle Bedřich není, pochopili jsme, že pejsek Bedřich utekl svému pánovi v nestřeženému okamžiku, když vykládal z auta nákup. Bedřich zřejmě vzplanul nehynoucí láskou nějaké sličné feně, což se pejskům v této roční době běžně stává.
S naším Dagínem to teď taky docela mává, sice ještě sám nevyráží, ale na jaře a na podzim se nám různě zamilovává, leží doma, smutně kňučí a tak vůbec...

Ale zpět k příběhu. Zaběhl se Bedřich. I bez smutno-vyděšeného výrazu v očích jeho páníčka jsme si hned uvědomili, že vůbec není v příjemné situaci.
A tak jsme se cestou z pošty domů vydatně courali a měli oči na stopkách, jestli neuvidíme nějakého chlupáče bez páníčka....

A viděli :-) Dokonce to vypadalo, že slyší na svoje jméno.... Jmenovku na krku neměl, tak jsme chvíli počkali, jestli se neobjeví někdo, kdo by se k němu hlásil.

Když se nikdo neobjevil, připnul jsem si oba smrdíly na vodítko a vydali se hledat kde Bedřich bydlí. Chvíli jsem si připadal jako musher, měl jsem pěkné spřežení, ale tento prvotní dojem vystřídaly brzy pocity úplně jiné ..... Oba psi se střídavě milovali a nenáviděli a při tom se intenzivně pletli do vodítka a mezi sebou a mě pod nohy, takže to z dálky muselo vypadat opravdu zábavně .... :-D
V takovéto veselé, hravé až laškovné pospolitosti jsme hledali ten správný dům.
Pán zmiňoval, že mají na domě veliký stožár, ale to se v první chvíli neukázalo jako dostačující vodítko, protože televizní anténu má na baráku přidělaný skoro každý.

Takže přišel i pocit zmaru, hlavně když jsme uprostřed vilové čtvrti žádný stožár neviděli, vypdalo to, že vilová čtvrť je nekonečná a navíc si mi na mysl začaly vkrádat myšlenky typu "co když tohle není Bedřich" a "co když teď po Proseku nepobíhá jeden zděšený pejskař, ale dva ...."

Nakonec pomohl místní veterinář, který nám adresu prozradil a my jsme šťastně Bedřicha odevzdali do rukou jeho páníčků :-D