Stejně jako každý člověk mají i koníci vyměřený čas na tomto světě. Zrníčka v přesýpacích hodinách pomalu padají až jednoho dne dopadne poslední.
U Renušky se tak stalo 4. července 2007.
Někde tam nahoře v koním nebi křesnul KŮŇ stříbrnou podkovou do dláždění a povolal ji k sobě. Povolal ji do míst, o kterých se každému koníkovi jenom zdá.

Renuška se teď prohání po nekonečných lánech zelené trávy, sem tam ukousne pampelišku nebo luční zvonek, ovsa má nepřeberné množství, pije průzračnou vodu z potůčku a její stáj je vystlaná tou nejjemnější slámou (to mluvím o ložnici, v předsíni má voňavé borové piliny). Samozřejmě, že z té hůry dává pozor na všechny, kteří ji měli rádi, dohlíží na ně a drží ochranné kopýtko nad jejich kroky. No schválně, zkuste se s Renuškou o něčem poradit!

Takže, ač to nebude jednoduché, netruchlete, raději si představte Renušku jak namáčí kopýtko do vody, jak plave, oklepává ze sebe vodu, vzpomeňte si jak mlsná to byla kobylka, jak obratně dovedla během projížďky vytrhnout za jízdy trávu i z drnem a v mžiku ho sníst (vždyť co kdyby jí večer zapomněli dát najíst?!), jak se jí někdy na vyjížďku zkrátka nechtělo a naopak jak vesele poskakovala a funěla do kopce, když bylo pěkné počasí a Sluníčko ji svítilo do hřívy. Každý má zkrátka Renušku ve svých vzpomínkách, takže stačí zavřít oči a hned ji vidí. Renuška by nás určitě ráda viděla veselé, takže až zas někdy budete na Renušku myslet, jistě Vás z koňského nebe pozdraví tím svým IIIHAHAAA .......:)