Takže.
Moji vypečený rodiče si adoptovali Piceu.

Picea je zvláštní plemeno koně. Je to angorskej kůň, kerej je celoročně porostlej zimní srstí. Vobčas trochu vopelichá, ale ne moc výrazně.
Všichni sice tvrdí, že to je plňas, ale my, co tomu rozumíme, víme svý...

Macecha je z toho trochu mimo, protože musí obstarat dva koně.
Tak třeba dneska! Byli sme zase dvě hoďky na hoře v lese a pak se vrátila umořená macecha s nohama do o a dřepla pod slunečník.
Blaženě hodila fajfky na stůl, zapálila cigárko a pak náhle idylka skončila - došlo jí, že na ní čeká ještě jedno malé angorské stvoření...

No a potom se to stalo. Mezinárodní ostuda. Ostuda až v Japonsku! Tohle znám teda jen z hysterickýho vyprávění macechy, takže to berte s rezervou...: šlapou si to takhle kolem zámku a potkají Japonce. V Japonsku zřejmě nemají koně, páč tento jedinec už ze zvdálenosti 30ti metrů na ně mával a z uctivé zvdálenosti 5ti metrů anglicky žádal o foto. Takže malé, chlupaté, hnědé a vykulené čtyřleté hříbě se stalo modelkou numero uno... Nakonec se rozhodla, že je třeba Japonce ještě prolustrovat, což samozřejmě pochopil jako vstřícný zájem koníčka o jeho osobu a posvátně jí pohladil po bradavičnatém rypáku :-)

No, v podstatě nejsem z týhle kooperace nadšenej. Macecha řiká, že je Píšťala adoptovaná a je teď taky naše.
Skutečnost je ofšem taková, že se s Pištou musim dělit o rohlíky, o kokína, o mrkve a -ó můj bóže- i o macechu! Tak jako macecha je moje služka, sakra!
Ale jinak jí fandim, hned první den kopla macechu do nohy. Jen mě trochu mrzí, že ne do hlavy, mohli sme mít klid!

Tak snad to s ní pude, s angorákem :-D