Ráno jsme se vzbudili do mírně zamlženého rána. Mráčky se trhaly a když jsme si ráno s Dagínem při ranním venčení oběhli kemp, mohli jsme se kochat výhledem na majestátní vrcholy hor pnoucí se do závratných výšin ;-)
Každopádně toto byla jediná noc, kdy jsme měli zaklopené větračky a k ránu dokonce topili !
Po snídani jsme se začali balit do mnoha vrstev, abychom při vysokohorské turistice nezhynuli mrazem (znáte to, Hanč, Vrbata, Cliffhanger .... opatrnosti na horách není nikdy dost).

Když jsme plánovali tento výlet do Pyrenejí, drželi jsme se turistického průvodce. Vybrali jsme si trasu označenou na stupnici náročnosti jako modrou, tedy něco jako lehkou a bezpečnou turistiku po zřetelných cestách a stezkách, délka tůry se drží převážně v mezích a stoupání je převážně mírné. Daná trasa by měla trvat do tří hodin.

Auto jsme na parkovišti uložili a na cestu vyrazili o půl dvanácté, vrátili jsme se o půl šesté, úplně vyřízení .... Trvalo nám to tedy šest hodin, překonali jsme při tom převýšení 380 m, trasa byla dlouhá skoro 18 km.
Dagínek pak v noci vůbec nezlobil a přiznáme se, že my jsme taky moc lehké spaní neměli :-)

A jaký byl pravdivý příběh ?
Je to taková turistická dálnice. Široká a celkem pohodlná cesta, trošku zaplněná lidmi :-(
Ale protože počasí předtím nebylo moc lákavé, naštěstí ten nával nebyl nesnesitelný ;-)
Cesta vedla podle potůčku, který zřejmě zrodil z vodopádu, ke kterému jsme mířili.
Jako zpestření jsme viděli i cvičení místních záchranářů.
Minulý večer jsme se kochali místními koníky, kteří se po krajině pohybovali celkem volně. Dneska jsme je už tolik neobdivovali.
Spíš jsme je litovali. Chudáčci koníčci čekají pod střechou, až kolem půjde nějaký tlustý emerický turista, který to, co ostatní považují za lehkou procházku po horách, nejsou schopni ujít (nebo spíš se prokoulet), tak si půjčí koně nebo osla a vezou se ....

Po asi 3 km cesty jsme došli k Hotel du Cirque, což je asi i hotel, určitě občerstvení: Plácek před hotelem se používá jako odkladiště koní a oslů, když jejich pasažér jde k vodopádům.

My jsme si nejdříve odskočili kousek stranou a odlovili si pokládek.

Pak jsme se vydali na další část cesty, a to k vodopádům.
Nejdřív to vypadalo jako že to je "enem kósek".
Ve skutečnosti to byly další cca 3 km, během kterých jsem se z 1450 m.n.m. vyšplhali až na 1750. Cesta byla kamenitá, kamení nám krásně ujíždělo pod nohama a tak jsme chvilkama i skláněli svůj hřbet, lozili po čtyřech a snažili se uchránit svoje zoubky před vyražením a plíce před vyplivnutím.
Rozhodně to ale stálo za to. Dostali jsme se až těsně k vodopádům a trošku se i osprchli ;-) Měli jsme také možnost pocítit svou nicotnost vůči majestnátnosti horských velikánů :-D

Pokochali jsme se, nafotili jsme se, opatrně sestoupili aniž bychom spustili lavinu kamení a pak už mírně klesali zpět k autu. Pro zpáteční cestu jsme si vybrali alternativní cestu, která nebyla horší ani náročnější, ale vedla o poznání méně zaturistovanou krajinou plnou zelených luk a potůčků, takže se nám moc líbila.

Doplazili jsme se k autu, trošku zrelaxovali a vyrazili na další úsek naší cesty. Závěrečným cílem dnešního dne bylo mestečko Cracassone. Jak už bylo naším zvykem či štěstím v počáteční třetině dovolené, kempy byly buď plné nebo už měly po večerce, takže jsme si zase zdřímli za městem, zaparkovaní na kraji lesíka ... ;-)