V 7:30 se pokoušíme vstát.
V 8:30 se opět pokoušíme vstát, tentokráte s úspěchem. Ondra jde vyvenčit Daga na kraj kempu, kde není moc provoz. Dagi samozřejmě leze do jezera a koupe se. Ono to vlastně není jezero, ale rameno fjordu, takže voda má asi tři stupně, to ale Dagínovi vůbec nevadí :-D

Po snídani ještě doplňujeme vodu a pak v jedenáct hodin vyrážíme z kempu ve vesničce Saebo  jihojihovýchodně po (překvapivě) označené cestě vstříc dnešní turistice - vodopádu Valurfoss na náhorní plošině Hardangervidda.
Ač cesta není dlouhá, max 8 km, trvá nám přes půl hodiny, než se kaňonem a serpentinama vyškrábeme nahoru. Po cestě dokonce padají návrhy, jestli sem opravdu musíme jet .... Potkáváme i ovce, ale ty jsou danou situací výrazně méně překvapené než my ... :-D Parkujeme na konci cesty mezi ostatníma více-méně uspořádaně odloženýma autama. Je docela zima, tak se řádně vyzbrojíme a vystrojíme a v 11:50 vyrážíme na krátkou a lehkou tůru k vodopádu. Tůra nám zabrala 5 hodin :-)

V jednom z průvodců, které jsme měli s sebou, se můžete dočíst například, že Hardangervidda je nejrozlehlejší náhorní plošina v Evropě, posetá majestátními štíty i pokrytá ledovcem, prostírá se ve výšce 1100 až 1400 metrů, tedy nad hranicí lesa. To se ale můžete dočíst leckde, včetně internetu. Já jsem ale včera slíbil, popíšu zde naši konfrontaci s realitou, zejména průvodcem "Jižní Norsko - nejkrásnější turistické trasy" od freytag & berndt a norským systémem značení turistických cest. Podle tohoto průvodce jsme si vybrali pár modrých tras, tedy s nejnižším stupněm obtížnosti :-)

Podle tohoto průvodce jsme tedy po mostku přešli řeku Berd ølo a podle směrovky "Viveli", po stezce se značkou "T" jsme stoupali řídkými březovými lesíky. O červeném "T" jsme už četli, takže jsme tušili, že to je asi něco jako "tudy" :-D V lepším případě je "T" namalované na ceduli, obvykle ale na kameni, kusu prkna, na stromě, na skále, .... Z prvních pár fotek je vidět, že jsme měli štěstí ..... mostek, směrovka, březové lesíky i červené T jsme našli.
Měli jsme i trochu vzrušení - v hlíně jsme našli otisky kopýtek, a pak tam, kde jsme se s vyplazeným jazykem sápali stezkou po kamenech a skalách, se nad námi najednou objevili koně. Vytáhl jsem foťák, abych zaznamenal tuto adrenalinovou zábavu, než jsem stihl stisknout spoušť tak kůň upadl a my se hbitě vydali poskytovat koni i jezdci pomoc. Ukázalo se ale, a v následujícícm rozhovoru se potvrdilo, že vše je úplně v pohodě, že takhle tu se chodí na koňovýlety, nikomu se nic nestalo, kůň i jezdec byli dostatečně odolní a údajně kdyby ta kobyla nebyla střevo tak neuklouzne a neupadne ... :-o No, kdybychom tam vzali Inýse, tak se na prvním kamínku lekne, uklouzne, upadne a zabije sebe i všechny okolo ..... Nafotili jsme aspoň koníky při odchodu ...

Průvodce dále uváděl, že vodopád je vidět i z cesty. To úplně pravda nebyla :-( Po cca hodině cesty jsme se tedy odvážili odbočit a vydat se užší stezičkou (v navigaci jsem si místo odbočení označčil, kdyby se ukázalo, že to nebyl dobrý nápad ...). Cestička nás ale nedovedla k vodopádu, ale k mostu přes řeku Veig, na dohled od chaty Viveli. Po chvíle brouzdání po levém břehu jsme dospěli k závěru, že tudy správná cesta nevede. Vrátili jsme se tedy zpět přes lanový most (což nedělalo dobře nikomu z nás) a zkusili štěstí na pravém břehu......

K vodopádu jsme se postupně prokousávali, překonávali roklinky, větší obcházeli, orientovali jsme se podle obláčku vodní tříště a slabého hučení. Značek "T" po cestě moc nebylo. Teda nebyla po cestě žádná. Natož pak nějaká cedule "tudy k vodopádu". Zlaté značky KČT, jak jsme zvyklí u nás. Jediné, co se dá mírně použít k navigaci a z velkou obezřetností považovat za jakésí ukazatele směru, jsou mohylky, nebo jak tomu říká průvodce, mužíčci.
Sem tam podél cesty vyskládané hromádky kamení, u kterých ale není zcela zřejmé, jestli je postavil někdo z nudy, nebo to je oficiální ukazatel ....
Během našeho pobytu v Norsku jsme si na to ale zvykli a přijali to jako součást nástrah, resp. podmínek norské turistiky, takzvaného friliftslivu. Cílem pěší turistiky je tážitek z nedotčené přírody, se všemi nebezpečími, která nespoutaná příroda může člověku připravit. Ale když tomu člověk přijde na chuť, tak je to docela bájo :-D

Vodopáda jsme samozřejmě nakonec našli, byla to opravdu velká odměna za naše velké pátrání, mnoho fotek jsme nafotili, poseděli, posvačili, pokochali se, prostě jsme si to vítězství řádně užili.

Pak jsme zdolávali další spousty překážek, bažinky, roklinky, křovíčka a podobně, než jsme se dostali zpět.
A když jsme byli nadohled od parkoviště, našli jsme si ceduli Valurfoss, ale tak šikovně zastrčenou a otočenou na druhou stranu, že jsme se přestali divit, jak jen jsme ji mohli přehlédnout.

Každopádně z toho plyne ponaučení, že v Norsku je třeba se na turistiku řádně nachystat, mít s sebou pořádnou mapu a navigaci, nebát se, ale také si uvědomit, jak je člověk oproti té přírodě a jejím rozmarům maličkatý a bezvýznamný, i se svými nicotnými vnitřními problémy ...

Takže v 17 hodin se vracíme k autu, relaxujeme, vaříme polévku, drhneme sporák od utelké polévky, doplňujeme ionty a vyrážíme dále.

Chvíli po osmé brzdíme v městečku Voss. Mají tu Folkemuseum, to jsme vynechali, největší středisko zimních sportů, to jsme nevyužili, lanovku Hangursbanen, tou jsme nejeli, a gotický kostelík Voss Kirke s roztomilým hřbitůvkem, který jsme si prohlédli a nafotili.
Počasí nám ale moc nepřálo, takže jsme nakoupili a vyrazili hledat místo ke spaní. Podařilo se u jakéhosi jezera, na parkovišti na celkem opuštěné silničce, trošku jsme se pohádali při vyrovnávání auta v dešti, došel nám benzín v generátoru, vybila se baterie v nástavbě, prostě příjemný večer, který si nezasloužil nic jiného, než se najíst a jít spát .....

Jo, fotky ! Přímo od vodopádu najdete ZDE, pár dalších z cesty, mapku a pár fotek z Vossu pak ZDE.